Idiomy všude kolem nás: Jádro pudla, oslí můstek a labutí píseň mají překvapivý původ

S ustálenými slovními spojeními se setkáváme na denní bázi. Svou cestu si našly i do publicistiky a marketingu, kde slouží k ozvláštnění textu nebo se staly součástí kampaní a sloganů. Kde se vůbec vzaly výrazy jádro pudla, oslí můstek a labutí píseň? A víte, jak je správně využívat?

Za vším hledej ďábla

Začněme idiomem, nad jehož původem se pozastavil asi každý. „Jádro pudla“ používáme, když jdeme k podstatě věci nebo odkrýváme nějaký podvod. Otázkou tak je, proč bychom měli procházet nitro nejlepšího přítele člověka, který je věrným společníkem a ochráncem. Historie tohoto ustáleného spojení sahá až do roku 1808, kdy básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe vydal první díl svého dramatu Faust.

Ve svém magnum opus zpracoval Goethe vlastní variaci na příběh skutečně žijícího alchymisty Johanna Georga Fausta, který se údajně zapletl s ďáblem a zaprodal mu svou duši. A právě s ďáblem toto ustálené spojení souvisí. Jednoho dne se totiž k Faustovým nohám přimotal černý pudl, který ho pronásledoval až k němu domů. Teprve tam odhalil svou pravou podobu – ďábla, který si přišel vyzvednout alchymistovu duši. Když Faust ďábla uviděl, s humorem vykřikl: „Das also war des Pudels Kern!” což do češtiny přeložíme jako „Tak tohle bylo to jádro pudla!“ A právě z tohohle památného literárního výroku oblíbený idiom pochází.

Slovní hříčka pro středověké školáky

Přestože spojení „škola hrou“ přišlo až s českým myslitelem Komenským, tuto myšlenku zastávali i další středověcí učitelé. Hojně používaný idiom „oslí můstek“ totiž ve svých hodinách užíval francouzský filosof a rektor pařížské univerzity Jean Buridan, který slovními hříčkami usnadňoval svým studentům Aristotelovo učení. Samotný výraz může být ale ještě starší a zaznít měl už ve starověkém Řecku, kdy jej měl vyřknout Euklides při popisu rovnoramenného trojúhelníku. Spojení ale může souviset také s Pythagorovou větou, kdy by tak odkazoval k trojúhelníku rovnostrannému.

Osli se totiž ve starověku i středověku běžně využívali jako tažná zvířata a stavěly se pro ně speciální mosty. Jejich nevýhodou ale bylo, že se klenuly nahoru a nebylo hned vidět na druhou stranu. Zvířata je proto kolikrát nechtěla přejít a radši se brodila řekou, i když měla řešení problému přímo před sebou. A z toho vychází i význam samotného slovního spojení, kdy ať už obratně či neobratně, propojujeme často nesouvisející témata.

Trocha morbidní krásy

To nejlepší na konec můžeme říct i o slovním spojení „labutí píseň“, které používáme pro poslední velké dílo nebo čin sportovců, umělců i jiných profesionálů. Naši předkové totiž věřili, že jsou labutě němé a jejich vzácný zpěv slyšíte pouze před smrtí, když se loučí se životem. Vidět to můžete i na anglickém pojmenování labuti velké, které říkají „mute swan“.

Labutě ale byly běžnou součástí už starořeckých mýtů a bájí a o samotném labutím zpěvu se zmiňovali také antičtí básníci a dramatici. Labutě byly totiž symbolem hudby a básnictví, za což mohl zejména fakt, že táhly vůz od Apollóna, boha slunce a umění. Nejstarší dochované užití labutí písně pak najdeme v první části dramatu Oresteia od Aischyla, ve kterém postava Klytaiméstry přirovná zesnulou Kassandru k labuti, která dozpívala svou poslední píseň. Odkazy k labutímu zpěvu pak najdeme i v Ezopových Bajkách nebo Ovidiových Proměnách.